Představme si dvě strany konfliktu. Když bude jedna strana trvat na tom, že se hrají šachy, zatímco druhá strana bude boxovat – v čí režii se asi bude konflikt odehrávat, která strana spíše dosáhne svého? Která strana má větší naději na úspěch? Budou se spíše hrát šachy, nebo spíš jedna strana začne brzy mít problémy se zakrváceným obličejem a dalšími následky nekrytých ran?
Kreml nám opakovaně sděluje, že s námi jako se zeměmi NATO či s „kolektivním Západem“ je ve válce. Putin to řekl naposledy na začátku července. Jeho mluvčí Dmitrij Peskov to říkal v březnu. Autoři jako Keir Giles nebo Oscar Jonsson na příkladech z vyjádření ruských představitelů a ze strategických dokumentů Ruské Federace ukazují, že toto smýšlení bylo ruským politickým i vojenským elitám vlastní ještě před letošním únorem a dramatickou eskalací osmileté ruské agresivní války proti Ukrajině. „Ta skutečná válka se vede proti západnímu roztahování,“ říká někdejší poradce Kremlu a stále vlivný hlas ruské zahraniční politiky Sergej Karaganov. „Spojené státy a jejich západní spojenci nechápou, že z pohledu Vladimira Putina už jsou ve válce s Ruskem,“ řekl někdejší oligarcha a dnešní opozičník Michail Chodorkovskij. „Putin už ve válce s Evropou je a je jen jedna cesta, jak ho zastavit,“ píše Simon Tisdall z Guardianu.
Stejně tak o válce proti Západu mluví režimní propagandisté, agresivní předvoj ruských dobyvačných válek. Vrchní Putinův propagandista Vladimir Solovjov doporučil obyvatelům Západu zamyslet se „ještě třistakrát znovu“, pokud si opravdu myslí, že se Rusko zastaví v Ukrajině. Podobné agresivní výpady vůči Západu jsou na ruské státní televizi (vysílání na níž je pod přísnou kontrolou Kremlu) spíše pravidlem než výjimkou, stačí prohlédnout pravidelné monitoringy vysílání, které dělají například Francis Scarr z BBC, nebo Julia Davis z The Daily Beast.
Ruský vůdce a jeho režimní televize přitom po orwellovsku přesvědčují obyvatelstvo o tom, že ve skutečnosti zlý Západ vede válku proti nevinnému Rusku — a proto musí být Rusko agresivní například v Ukrajině. „V této alternativní realitě je Rusko, jako už mnohokrát v historii, pod útokem Západu a musí buď bojovat, jako za druhé světové války, nebo být zničeno jako SSSR.“
Ruský vůdce a jeho režimní televize přitom po orwellovsku přesvědčují obyvatelstvo o tom, že ve skutečnosti zlý Západ vede válku proti nevinnému Rusku – a proto musí být Rusko agresivní například v Ukrajině.
Nejde jen o prázdná slova. Rusko opakovaně dělá proti Západu takové kroky, které by považovalo za válečné akty, kdyby je proti Rusku dělal někdo jiný. Z ruských teoretických dokumentů vyplývá, že v rámci informační konfrontace můžeme mít opatření mírová a opatření válečná. Mezi ta mírová spadá například průzkum, špionáž, budování kapacit, ad.; zatímco mezi válečná spadá třeba diskreditace nepřítele, zastrašování vojenského personálu a civilistů, falzifikace událostí, dezinformace, hacking. „Měřeno těmito kritérii, ruské aktivity v informační doméně nasvědčují tomu, že se Rusko už cítí být ve válečném stavu“, poukazuje Giles v jiném textu. Vedle šíření propagandy a dezinformací jde třeba i o aktivní snahu skrytě ovlivňovat volební procesy v celém euroatlantickém prostoru. Margarita Simonjan otevřeně popisuje úlohu Russia Today coby „informační zbraně“ či „ministerstva obrany“, Dmitrij Kiseljov svým podřízeným popisuje práci režimního pseudo-novináře jako levnější alternativu k zabíjení lidí.
Ale aktivity v informačním prostoru nejsou ani zdaleka všechno. Vražda na území NATO spáchaná radioaktivní zbraní v případě Litviněnko, i pokus o vraždu nervovým jedem v případě Skripalových sice mohou na první pohled vypadat jako pouhé vyřizování si účtů, nicméně v obou případech šlo již o britské občany, v obou případech šlo o narušování britské suverenity, a hlavně oba případy měly potenciál ohrozit dramaticky větší počet obětí, než kolik jich nakonec zasáhly — zejména vrcholně nezodpovědné zacházení s poloniem zdokumentované v knize Luka Hardinga zavánělo řádově větší katastrofou a bylo spíše štěstí, že nestálo více životů. Novičok zamýšlený pro Skripala zabil nevinnou oběť. Výbuchy muničních skladů ve Vrběticích stály dva životy nevinných lidí a obrovské materiální škody. Pokus o atentát na premiéra Černé hory a následný puč v roce 2016 byl snahou vyvézt ruskou politiku likvidace Kremlu nepohodlných politiků (jako v případě ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka) mimo postsovětský prostor. Další poprava v rámci pomsty za domácí politické nepříjemnosti následovala v Berlíně v roce 2019.
A vedle těchto poprav a atentátů a vedle permanentní dezinformační kampaně Rusko ještě aktivně podporuje skupiny, které mají potenciál destabilizovat země EU a NATO, které podněcují k nenávisti a k násilí — ať už to jsou teroristé, neonacisté, nebo paramilitární skupiny. V případě Slovenska dokonce pro tyto lidi Rusko zajistí cvičitele z řad ruských speciálních sil. K tomu lze přičíst i finanční a informační podporu pseudokonzervativců hysterizujících a polarizujících debatu na obou stranách Atlantiku, podporu separatistů v Itálii, ve Skotsku či v Katalánsku, Brexitářů… Kdokoliv se bude snažit oslabit a destabilizovat svou zemi či její příslušnost k EU a NATO, kdokoliv se bude snažit rozdělovat místo spojovat, šířit nenávist místo pokusů o hledání shody – ten se může spolehnout na to, že dříve či později si ho podpora Kremlu najde.
Životy a zdraví obyvatel v zemích EU a NATO přitom ohrožují i ony dezinformační kampaně. Případy Edgara Welche, Jaromíra Baldy nebo protestujících na Kapitolu ukazují, jak mohou osoby ovlivněné dezinformační kampaní ohrožovat životy svých bližních. Ruskem živená dezinformační kampaň o COVIDu stála nepochybně řadu životů, i když neumíme přesně vyčíslit, kolik.
Máme dost důvodů si myslet, že ono šíření lží, dezinformací, nenávisti a agrese v informačním prostoru je pro Rusko pouhým předstupněm k agresi v prostoru kinetickém. „Války budou rozhodované umnou kombinací vojenských, nevojenských a speciálních nenásilných opatření, která budou prosazována různými formami a různými metodami a směsí politických, ekonomických, informačních, technologických a environmentálních opatření, především získáním výhody informační převahy. Informační válčení v nových podmínkách bude počátečním bodem každé činnosti, kterou dnes nazýváme novým typem války, či hybridní válkou (…),“ říkají vlivní vojenští teoretici Čekinov s Bogdanovem. Podobné výroky ruských vojenských elit registruje i již citovaný Jonsson. Anne Applebaum ukazuje, jak v Sovětském svazu a analogicky i v dnešním Rusku rétorika genocidy vůči Ukrajincům předcházela genocidě skutečné.
Shrnuto: Rusko nám sděluje, že s námi je ve válce. Rusko dělá agresivní kroky, které mají za cíl oslabit, podrývat či zlikvidovat naši obranyschopnost; kroky, které by samo vnímalo jako válečné akty. Rusko svými aktivitami už dnes ohrožuje životy a zdraví obyvatel zemí EU a NATO. Rusko vysílá poměrně jednoznačné signály, že tato agrese má potenciál se stupňovat. Rusko je v tomto módu „na plný úvazek“ minimálně od Revoluce Důstojnosti v Ukrajině a od Anschlussu Krymu, ale začínalo s ním pozvolna už od Putinova mnichovského projevu v roce 2007.
To všechno se děje bez ohledu na to, kolika ústupků a vstřícných gest se Rusko ze strany Západu dočkalo – ať už šlo o prominentní přístup ze strany NATO, strategické obchody typu NordStream, “Reset“ probíhající necelé dva roky po agresi v Gruzii, nebo absurdní přizvání do skupiny G7, kde se ekonomicky nejvyspělejší státy světa najednou ocitly vedle země, kde si polovina lidí nemůže dovolit výdaje nad rámec potravin a oděvu, a kde čtvrtina lidí nemá splachovací záchod. Neochota čelit realitě znovu agresivního Ruska a zaslepená touha odměňovat zločiny Kremlu lety appeasementu dovedla Kreml až k přesvědčení, že je možné spustit nejhorší agresi v Evropě od Druhé světové války.
Co říká a dělá Rusko je věc jedna; a jak na to budeme reagovat my, je věc druhá. Překročily už ruské aktivity hranici toho, co země EU či NATO označují jako válku, míněno válku bez přívlastků jako „informační“ nebo „hybridní“? Nejspíš ještě ne. Otázku ale můžeme i obrátit: je možné ruské aktivity stále ještě považovat za mírové? Země NATO se shodují, že ne: „Euro-atlantický prostor není v míru,“ říká nový Strategický Koncept NATO; a připisuje tento fakt aktivitám Ruské Federace. Zároveň o pár stránek dále říká, že hybridní operace mohou dosáhnout úrovně ozbrojeného útoku a mohou vést k tomu, že Severoatlantická Rada aktivuje článek 5.
Jak upozorňuje kolektiv autorů kolem Andreje Viktoroviče Manoila (který na Lomonosovově univerzitě zodpovídá za zbrusu nový magisterský program s názvem „Informační a hybridní války“), teorie informačně-psychologických válek se vyznačuje několika problémy: absencí obecně přijímaných definic, absencí jasné terminologie, absencí právních či kriminálních charakteristik, absencí vědeckých postupů, které by umožnily vytvořit strukturu informačně psychologické války, a dalších. A jak se píše v předmluvě k vydání této publikace už z roku 2002, objem informačně psychologického válčení narůstá díky beztrestnosti, která vyplývá právě z oné absence právních norem. Jak je z tohoto odstavce patrné, stejně jako ruské politické a vojenské vedení a jako režimní propagandisté, ani ruská akademická elita zjevně neváhá, zda současné aktivity označovat za válku, či nikoli.
Nárůst důležitosti informačního válčení v ruských strategických dokumentech v posledních 10-12 letech popisuje i Jolanta Darczewska.
„Klasická válka 20. století sestávala obvykle z 80 procent z násilí a z 20 procent z propagandy. Války nového typu sestávají z 80-90 procent z propagandy a z 10-20 procent násilí“; „informační válčení je chápané jako efektivnější než vojenská síla, a jako postačující pro dosažení strategických cílů“, cituje ruské vojenské teoretiky Jonsson.
Starší definice války postavené na násilí jako primárním donucovacím prostředku by tak vedly k tomu, že žádné války by v tomto novém světě, kde primární donucovací prostředek je v doméně informační, nemohly existovat.
Jinými slovy, Rusko se cíleně stále více věnuje aktivitám, u kterých ví, že zůstávají pod prahem naší reakce. Cíleně míří do oblasti, která je pro nás v šedé zóně mezi válkou a mírem; ale pro Rusko už je v zóně „válka“. Samotné pojmy míru a války jsou v ruském vnímaní chápané jako daleko více nejasné a daleko méně černobílé, než jak je obvykle vnímáme na Západě. A z ruského pojetí pojmu války se vytrácí násilí jako hlavní charakteristika, a hlavní role je připisována působení v informačním prostoru. Detailněji tento proces popisuje Jonsson ve zmiňované knížce „Russian Understanding of War“. Ocitáme se v situaci, kdy Rusko mění teoretické chápání pojmu „válka“, a sahá k praktickým krokům, které onomu novému chápání odpovídají. Pokud se na tuto novou realitu my jako Západ neadaptujeme, zůstanou ruské agresivní kroky bez adekvátní odpovědi – což povede jen k větší agresi a k větším problémům pro nás (o čemž je více řeč níže).
Právě stírající se hranice mezi jednotlivými formami konfliktu a války jsou jedním z impulzů, proč byl termín hybridních válek či hybridního válčení v akademické literatuře představen. A právě fakt, že moderní formy soupeření, a především aktivity Ruska do tohoto hybridního prostoru spadají, budou nejspíš jedním z hlavních důvodů, proč se tento termín úspěšně udržel a proč s ním pracuje i NATO. Není to určitě termín přijímaný jednoznačně, našli by se výzkumníci, kteří oproti „hybridním válkám“ preferují pro popis ruského jednání třeba výraz „války nové generace“. Přesto jsou „hybridní války / válčení“ termínem, který je hojně používaný a našel si své opodstatnění.
Pokud si válku a mír nepředstavujeme jako binární kategorie, ale spíše jako opačné póly spektra — pak ruské aktivity v posledních letech se rozhodně jeví blíže pólu „válka“ než pólu „mír“.
Dává proto větší smysl hovořit o válce s přívlastky (hybridní, informační, psychologická, nového typu) než o míru s přívlastky.
Je jistě možné přemýšlet o nějakém třetím termínu, který by se nacházel mezi oněmi dvěma extrémy. Lze se setkat například s termíny jako „conflict“ nebo „competition“. Výraz „competition“ ovšem evokuje spíše převážně mírové soupeření odehrávající se uplatňováním měkké síly — což se dost razantně liší od atentátů, zastrašování, dezinformování, korumpování, skrytého ovlivňování voleb a destabilizačních aktivit, které vykonává Rusko. Soutěžit lze v rámci pravidel, nikoli tam, kde jedna strana pravidla bere pouze jako seznam bodů, které je třeba porušovat.
U termínu „conflict“ je to složitější. V některých definicích je používaný jako termín nadřazený termínu „válka“, kdy válka je definována jako specifický druh konfliktu, ozbrojený konflikt („armed conflict“, termín, se kterým pracuje i mezinárodní právo), konflikt používající násilnosti. Někteří odlišují konflikt od války právě převahou násilí u druhého z těchto termínů – jak bylo řečeno výše, takové definice by ignorovaly měnící se charakter moderních válek, v nichž má být násilí menší složkou oproti informacím; ale i takové definice počítají s konfliktem jako s něčím, co je mírnější než válka.
Konflikt (míněno konflikt bez přívlastků jako „ozbrojený“) evokuje možnost nějakého mírového, nenásilného řešení – ale jak už také bylo ukázáno výše, žádné ústupky a benefity pro Rusko nevedly k tomu, že by konflikt mizel, naopak je zesilován a agresivita Ruska se stupňuje.
Současná ruská konfrontace Západu a světového pořádku založeného na vládě práva už také trvá roky – datuje se nejspíše k Putinově mnichovskému projevu v roce 2007 (po němž následoval incident s Bronzovým vojákem v Estonsku, válka v Gruzii, první válečné kroky proti Ukrajině, etc.). Opět se zdá, že současný stav je blíže pólu „válka“ než pólu „konflikt“. Dekády trvající konfrontace mezi Spojenými Státy a Sovětským svazem byla taky Studenou „válkou“, nikoli Studeným „konfliktem“.
Z těchto důvodů se mi jeví používání výrazů „hybridní / informační válka“ jako přijatelnější než jeho alternativy. Více odpovídá té realitě, kterou pozoruje a podle které jedná Rusko (primární aktér, kvůli kterému se tyto termíny používají), a vystihuje dění v reálném světě lépe než alternativy jako „konflikt“, nebo dokonce „mír“.
Vedle pátrání, zda je daná terminologie odpovídající pro popis dané situace, existuje ještě hledisko, které by se dalo označit jako strategicko-komunikační. K jakým důsledkům povede daná komunikace, jaké efekty vyvolá v cílovém publiku, jak ovlivní naši reakci?
Je určitě legitimní se obávat, že nadužívání pojmu „válka“ by vedlo k jeho vyprázdnění. Nicméně hrozí opravdu nadužívání? Existuje ještě nějaký jiný aktér, jehož aktivity by se byť jen blížily tomu, co v euroatlantickém prostoru dělá Rusko? Možná se mu v posledních letech pozvolna blíží Čína, která ale stále volí o poznání méně konfrontační taktiky než Kreml; a na rozdíl od Ruska ještě Evropany neohrožuje radioaktivními či biologickými zbraněmi. Jiný aktér se Rusku nemůže rovnat ani co do agrese, ani co do zdrojů, možností a know-how. Tedy nejspíš je na místě varovat před tím, aby se výraz „informační válka“ lepil na každý výskyt sebeméně závažného případu lži nebo dezinterpretace; ale na druhou stranu je přehnané varovat, že pokud budeme výraz „válka“ (ať už s přívlastky nebo bez nich) používat čistě na popis činností zdaleka nejagresivnějšího aktéra poslední dekády, aktéra, který se zjevně ve válce cítí být a jedná podle toho, tak hrozí tomuto výrazu vyprázdnění.
Nehrozí naopak vyprázdnění pojmu „mír“, pokud ho budeme používat pro popis toho, jakým způsobem vůči zemím EU a NATO vystupuje Rusko? Opravdu si země, které jsou s námi ve skutečně mírovém vztahu, zaslouží být hozené do jednoho pytle s mafiánským režimem, který v několika zemích páchá válečné zločiny, a vyhrožuje jimi i nám?
Co se reakce na aktivity Kremlu v informačním prostoru týče, dost odborníků se shoduje, že byla neadekvátní, nedostačující, a že stále, i po letech popisování v odborné literatuře a v médiích, dochází k podceňování této hrozby. Namátkou studie Pentagonu, Christopher Steele, čerstvě Claire Wardle, a v nedávné studii na totéž upozorňoval i autor tohoto textu.
Vidím tři možnosti, jak lze o dané situaci mluvit:
1. Můžeme trvat na tom, že o válku nejde, protože válka by byla reciproční, krvavá, bylo by v ní více zbraní a vojenské techniky, etc. A říkat tomu válka je špatně, protože válka má být rezervovaná pouze pro daleko závažnější incidenty; tudíž jde stále o mír.
2. Můžeme akceptovat, že moderní války se vedou už jinak, a že veškerý informační nápor je už součástí nebo předstupněm války (ať už války bez přívlastků, nebo války „jen“ hybridní či informační), jak nám říkají ruské teoretické dokumenty i ruská praxe. Můžeme akceptovat, že ve válce jsme, byť teprve v její nekrvavé, úvodní fázi; a akceptovat následky tohoto rozhodnutí, což bude obnášet snahu, aby úvodní fáze nepřerostla ve fáze další.
3. Nebo se můžeme pokoušet najít nějakou třetí cestu, ve stylu „Rusko s námi ve válce je, ale my v ní být nechceme.“ Můžeme volit termín „konflikt“, nebo můžeme hovořit o ruské „agresi“, což je termín, který zachovává asymetrii vztahu: jedna strana agresivní být chce, druhá nikoli a je obětí. I pak ale musíme akceptovat, že Rusko se v té válce (či konfliktu nemalé intenzity a konfliktu sahajícímu i k opatřením, která stojí životy Evropanů) cítí být a že v souladu s tím přistupuje k agresivním krokům. A že pokud nechceme, aby tyto agresivní kroky měly následky pro nás příliš nežádoucí (například aby neusnadňovaly další, už krvavější kroky), pak je třeba tomu nějak bránit.
Z hlediska ovlivňování našeho budoucího jednání mi možnosti 2 a 3 připadají téměř rovnocenné, i když možnost 2 snad znamená o něco větší šanci na to, že budou veřejnost i lidé v rozhodovacích pozicích probuzení k vyšší aktivitě než k té, která dosud zjevně nevedla k zastavení agrese Kremlu. Zároveň je srozumitelnější, bude se snáz vysvětlovat – a v době, kdy se válka vede i slovem, je třeba myslet i na to, že naše sdělení musí být srozumitelná pro širší veřejnost.
Naopak možnost 1 mi připadá jako nejvíce sebevražedná. Můžeme trvat na tom, že naše akademické definice války nejsou ještě jednáním Kremlu naplněné, nicméně tím také vysíláme signál, že žádná robustní reakce není zapotřebí – signál ovlivňující jednání osob v rozhodovacích pozicích, signál k veřejnosti, ale i signál k agresorovi, který tak může bez obav z nějaké silnější protireakce pokračovat. A signál k dalším potenciálním agresorům, že všechno, co Rusko dosud udělalo, považujeme stále za „mír“.
Obávám se, že v této možnosti bychom dopadli jako v oné hypotetické situaci popisované v úvodu textu: svou šachovou partii nedohrajeme, a skončíme s rozbitým obličejem.
Autor, Jakub Kalenský, pracuje v Evropském centru excelence pro boj s hybridními hrozbami v Helsinkách. Tento text vyjadřuje pouze postoje autora, nikoli jeho zaměstnavatele.